Jak se liší prožívání ztráty zraku u člověka, který o něj přijde během života, oproti někomu, kdo se již narodí nevidomý?

Ten, kdo se se zrakovou vadou – slepotou narodí, je ochuzen o mnohé představy, které se nedají předat dál. Nikdy nebude vědět, jestli jeho představa o zapadajícím slunci nebo hvězdách na nebi je ta pravá. Nikdy se na sebe nepodívá do zrcadla, neuvidí úsměv na tváři svého protějšku, nerozpozná očima barvy. Takže vlastně neví, co ztrácí. Ten, kdo dříve viděl, nemůže být za každých okolností za hrdinu, když se občas vrátí vzpomínky, které mnohdy otevírají tzv. třináctou komnatu.

Jistě jste prošla rukama mnoha lékařů. Jaká je vaše zkušenost s oftalmologickou léčbou?

S touto léčbou nemám mnoho zkušeností. Moje poporodní dokumentace se ztratila. V prvním ročníku na střední škole jsem absolvovala léčbu, kdy mi byla aplikována do levého víčka 94% alkoholická injekce, která měla pozastavit průběh glaukomu. Bohužel se tak nestalo, a nakonec vše skončilo enukleací obou očí.

Úplná ztráta zraku mne více připoutala k hudbě. Zpívala jsem ráda už odmalička, ale kdo ví, jestli bych šla jako vidící studovat hudební konzervatoř.

V čem ztráta zraku nejzásadněji ovlivnila váš dosavadní život?

Úplná ztráta zraku mne více připoutala k hudbě. Zpívala jsem ráda už odmalička, ale kdo ví, jestli bych šla jako vidící studovat hudební konzervatoř. Možná bych neznala Světlušku a všechny, kdo k ní patřili a patří, a kdo ví, kam by mě osud zavál. Nestala bych se dobrovolnicí v některých organizacích, neznala bych sama sebe. Ten, kdo se nedívá jen očima, vidí mnohem víc.

Říká se, že nevidomému člověku se zbystří ostatní smysly. Projevila se ztráta zraku takto i u vás?

Nemyslím si, že by lidé, kteří nevidí, třeba lépe slyšeli, vždyť jsou mezi námi i hluchoslepí. Podle mě je zbystření např. sluchu a hmatu dáno jen tím, že tyto smysly více využíváme, a proto se staly dominantními.

Jakým způsobem a proč jste se rozhodla spojit s projektem Světluška Nadačního fondu Českého rozhlasu?

Já jsem se Světluškou spjata už řadu let. Přivedla mne sem moderace benefičního koncertu pro Světlušku, a protože i mně Světluška pomáhá, řekla jsem si, že když mohu, pomohu také – a tak jsem tu už téměř jedenáct let. Jsem jednou z telefonistek, které zajišťují dobrovolníky pro zářijovou sbírku, a potkat mne můžete i ve světluščí Kavárně POTMĚ.

S každodenními úkoly vám nyní pomáhá vodicí pes. Jak jste jej získala a jak vám to zlepšilo život?

Moje čtyřletá německá ovčanda Hanča mi pomáhá v mnohém. Chodíme spolu nejen do práce, kde na trase vyhledává schody, dveře, místo k sezení, přechod, bezchybně odbočuje, pamatuje si spoustu tras mnohem lépe než já – zkrátka je to parťačka do života. Když je mi někdy smutno, zavrtám se do kožichu a povídám a povídám, když mám radost, raduje se se mnou. Když má ona nějakou bolístku, trpíme společně. Nepomáhá jen mně, ale společně navštěvujeme klienty, kde nabízíme službu canisterapie. I když občas zazlobí, nechci ani pomyslet na to, že bych ji neměla. Pohyb je s ní rychlejší a bezpečnější. Když se vracím domů, vím, že na mě někdo čeká a že bude čekat tak dlouho, dokud nepřijdu. Není jí zatěžko vstát třeba i ve tři ráno, když mi něco upadne, aby mi to podala – je jí totiž jedno, kdy pomáhá.