Ve věku nad 50 let trpí nějakou formou inkontinence moči každá druhá až třetí žena.

Udává se, že se každá žena ve svém životě aspoň jednou setká se samovolným únikem moči. Se vzrůstajícím věkem také roste riziko trvalejších obtíží. Ve věku nad 50 let trpí nějakou formou inkontinence moči každá druhá až třetí žena. Největší výskyt je u žen starších 80 let.

Typy inkontinence

Nejčastějším typem je tzv. stresová inkontinence moči. Projevuje se únikem malého množství tekutiny, a to většinou při fyzických aktivitách, které jsou spojeny s náhlým zvýšením nitrobřišního tlaku. Urgentní inkontinence se projevuje náhlým a neovladatelným nucením na močení, při kterém také moč uniká. Je způsobena vůlí neovladatelnými stahy svalu močového měchýře nebo zvýšenou dráždivostí a senzitivitou močového měchýře.

Rizikové faktory a vyšetření

Na vzniku a rozvoji stresové inkontinence u žen se podílí řada rizikových faktorů. Zásadní je obvykle vrozená dispozice a další rizikové faktory:

  • Obezita
  • Poruchy funkce pánevního svalstva – ochablost (způsobená hormonální nedostatečností po přechodu či po operačním odstranění dělohy), větší počet porodů a velikost dítěte (nad 4000 g).

Na vzniku urgentní inkontinence se může podílet jeden nebo více faktorů. Zpravidla obtěžuje starší ženy; většinou v důsledku změn, které souvisí s nedostatkem ženských pohlavních hormonů.

Na vzniku urgentní inkontinence se může podílet jeden nebo více faktorů. Zpravidla obtěžuje starší ženy; většinou v důsledku změn, které souvisí s nedostatkem ženských pohlavních hormonů.

Vyšetření inkontinence začíná už v ambulanci praktického lékaře, gynekologa nebo urologa cílenými dotazy – anamnézou. Speciální vyšetření pak provádí urolog nebo urogynekolog. Ta mohou již konkrétně určit typ inkontinence a rozhodnout o cílené léčbě.

Terapie

U stresové inkontinence moči platí zásada, že by měly být před operačním řešením vyčerpány všechny tzv. konzervativní metody. Významnou součástí léčby je doporučení vhodných savých pomůcek, které však nejsou obvykle tím definitivním řešením. Každá léčba musí být indikována a přizpůsobena možnostem a požadavkům pacientky:

  • Rehabilitace. Existují různé sestavy cviků, které slouží k posílení a rehabilitaci svalů pánevního dna.
  • U těžších forem je řešením chirurgická léčba. Převratným způsobem s vynikajícími výsledky se stala operace pomocí tzv. pásky. Řadí se mezi miniinvazivní chirurgické výkony a může být provedena ambulantně nebo při krátkodobé hospitalizaci.

Zásadním prvkem celé léčby je však včasné stanovení správné diagnózy a spolupráce pacientky s lékařem, neboť léčba obvykle není jednorázovou záležitostí, proto vyžaduje trpělivost.