Před dvaceti lety jsem netušila, jak rapidně se změní můj pohled na spoustu věcí. Krátce po jedné z návštěv mamodiagnostického centra, kde všechno dopadlo jako obvykle, jsem zjistila, že si stále častěji nevědomky zasouvám pravou ruku do levého podpaží a hřeju si místečko, kde mě občas podivně píchne. Až po pár týdnech mě napadlo, že by bylo možná dobré ujistit se, že je opravdu všechno v pořádku. Nejsem taková hrdinka, ale jednoduše jsem věřila, že to nemůže dopadnout jinak. A  byl tam, prevít. V  mém levém prsu, hluboko schovaný, si už nějakou dobu nenápadně bujel...

Když mi  na onkologii naplánovali, jak bude vypadat příštích osm měsíců  mého života, zdálo se mi to horší než zlý sen.
 

Když mi na onkologii naplánovali, jak bude vypadat příštích osm měsíců mého života, zdálo se mi to horší než zlý sen. Až postupně mi docházelo, jak je užitečné uvěřit, že mám (snad) šanci. A až mnohem později, po letech, kdy jsem své chybějící ňadro dávno oželela, když mi zničehonic při kontrole našli drobnou metastázu v uzlině v nadklíčku a když pak dostali tu potvoru zákeřnou zase pod kontrolu, jsem pochopila, že je důležité mít taky velký kus štěstí. Už skoro 20 let se v Mamma HELP centrech snažíme každé ženě v podobné situaci pomoci, aby neztratila naději, udělala pro sebe vše, co je možné, a podržíme ji, když se zrovna silná necítí. Každý rok se nás do téhle životní šlamastyky dostane dalších sedm tisíc. Každá osmá až dvanáctá z nás se totiž své rakoviny prsu nakonec dožije. A tak alespoň prosím vás všechny které si stále ještě raději nalháváte, že je lepší nic nevědět: zkuste mít tu odvahu, objednejte se na svou preventivní prohlídku a hlídejte si svá zdravá prsa. Hodně štěstí!