Paradoxně pro mě nebylo nejtěžší to, že si nesmím sladit čaj, ale to, že s glykémií má souvislost úplně všechno. Ať už je to stres, jídlo, nemoc nebo počasí a hormony.

Ve dvanácti letech vám lékaři diagnostikovali diabetes 1. typu. Jak vypadal nový režim, na který jste si musela jako dívka mezi dětstvím a dospíváním zvyknout? Čeho jste se nejvíce bála a co se nakonec ukázalo jako opravdu nejtěžší?

Byla to pro mě velká změna a šok zároveň. Přes 14 dní jsem o prázdninách byla v nemocnici a musela si píchat inzulín. Jehel jsem se do té doby hrozně bála. Zároveň mi to pomohlo rychleji dospět a ujasnit si spoustu věcí. Paradoxně pro mě nebylo nejtěžší to, že si nesmím sladit čaj, ale to, že s glykémií má souvislost úplně všechno. Ať už je to stres, jídlo, nemoc nebo počasí a hormony. Ukočírovat glykémii není jednoduché ani dnes. Studuji vysokou školu, pracuji a každý den mám úplně jiný režim.

Nejvíce jsem se vždycky bála budoucnosti, což se nemění ani dnes. Jednou z těch věcí je třeba těhotenství. Věřím ale, že když to zvládla spousta maminek přede mnou, zvládnu to i já.

Diabetes 1. typu se může projevit v dětství i v dospělosti. Jaké byly příznaky, podle nichž jste společně s lékaři zjistila, že se jedná právě o tuto nemoc? Cítila jste únavu, nevolnost, ztrácela jste na váze nebo se ve vašem případě úbytek inzulínu v těle projevoval úplně jinak?

Střídaly se u mě „divné“ stavy způsobené hypergykémií a byla jsem unavená a žíznivá. Největším příznakem bylo, že jsem se několikrát v noci pomočila, což ve dvanácti letech není normální. Jelikož je maminka zdravotní sestra, výsledky jsme věděli rychle, takže jsme fakt, že se jedná o cukrovku, zjistili brzy.

S diagnózou diabetu jste musela radikálně změnit svůj jídelníček. Nechybí vám při vaření cukr – a čím  ho nahrazujete? Naučila jste se jíst nebo připravovat nová jídla, která jste si oblíbila, a zjistila, že jsou vlastně lepší, než to, co jste jedla dříve?

Jelikož mám cukrovku už deset let, výrazné změny nepociťuji a přijde mi to normální. Ze začátku jsem si sladila čaj sladidlem, což mě ale brzy přešlo. Cukr jako takový se snažím vynechávat. Když mám však chuť a okolnosti dovolí, nebráním se sladkému dortu nebo uvařím kynuté knedlíky. Baví mě pečení cukroví, takže v receptu vždy uberu množství cukru. Raději si dám sladkého méně, ale pochutnám si. Pamatuji si, že samotná sladidla mají podivnou nahořklou chuť, na kterou jsem si nikdy nezvykla. Nevím, jak je to s nimi teď, dlouho jsem je při vaření nepoužívala. Čemu se nebráním, je stévie.

Píšete také o tom, že používáte inzulínovou pumpu. To je přenosný systém, který dávkuje do těla pacienta inzulín. Proč jste se rozhodla používat právě pumpu – a jaké jsou podle vašich zkušeností její výhody, či naopak největší slabiny?

Dlouhou dobu jsem byla proti inzulínové pumpě a bránila jsem se jí. Rozhodla jsem se pro ni až po diabetickém táboře, kde jsem si vyzkoušela podobnou krabičku, jen bez hadičky. Byla součástí sensoru, který měří glykémii 24 hodin. Pro pumpu jsem se rozhodla z několika důvodů. Mimo jiné proto, že se mi hůře vstřebával inzulín a jeden čas jsem si píchala inzulín i klasickými inzulínkami. To mi nebylo na veřejnosti příjemné. Výhodu (i obrovskou nevýhodu zároveň) vidím v tom, že si můžu jednoduše přidat inzulín a dát k jídlu něco navíc. Často to svádí k tomu hřešit a jíst víc, než je třeba, nebo tehdy, když se to tolik nehodí. Super je to, že si přepichuji jen jednou za tři dny a nemusím vytahovat inzulínové pero před každým jídlem.

Dlouhou dobu jsem byla proti inzulínové pumpě a bránila jsem se jí. Rozhodla jsem se pro ni až po diabetickém táboře, kde jsem si vyzkoušela podobnou krabičku, jen bez hadičky.

Jste vášnivá cestovatelka. Co všechno si musíte připravit na cestu, aby vám nemoc nekazila dovolenou? Je zároveň nějaké místo, sport nebo způsob cestování, který je pro diabetika vysloveně nevhodný?

Zatím cestujeme jen po Evropě, ale s přítelem bychom se rádi podívali i dál, čehož se trochu obávám. Řídím se pravidlem, že více je lépe, a vše vozím několikrát a na dvou místech v mém a přítelově zavazadle. Těch věcí je spousta a většinou mi v batohu (který bývá často jediným mým zavazadlem) zaberou velkou část prostoru, který bych jinak využila na oblečení nebo na moji milovavou kosmetiku. Pro jistotu vozím i náhradní glukometr nebo inzulínovou pumpu. A i když cestuji do školy nebo do práce, automaticky kontroluji mobil, klíče, glukometr a nějakou sladkost na hypoglykémii, bez které z domova nevycházím.

Pokud je diabetik dostatečně kompenzovaný a má zdravý rozum, myslím si, že není místo nebo činnost, kterou by nemohl dělat.