O vitiligu jste poprvé promluvila před rokem. Co vás vedlo k rozhodnutí vyjít s tím na veřejnost – potřeba odhalit tajemství, nebo chuť vysvětlit lidem tuto nepříliš známou kožní poruchu?

Vzniklo to samovolně, přirozeně. Díky své práci jsem začala být trochu víc na očích a někdo z novinářů se mě zeptal, jak s tím jako žiju. Vzhledem k tomu, že vitiligo není nemoc, jen nedostatek tvorby pigmentu, žije se mi s tím úplně normálně. Naopak jsem pochopila, že se člověk aspoň liší, a je tak svým způsobem výjimečný. Netvrdím, že bych se třeba v létě ráda neopalovala stejně jako ostatní – ale když vidím, co všechno řeší jiní lidé za opravdové problémy, je mi spíš líto, že jsou zase lidé, kteří jsou schopní z něčeho takového problém vytvářet.

Nedokonalosti známých osobností mohou být zdrojem kousavých článků v médiích. S jakou reakcí jste se setkala ze stran bulváru?

Když nemají co psát, tak vytáhnou i takové banality, jako je vitiligo. Asi neví, že ve světě ho pyšně nosí spousta lidí; jsou modelky, které na tom staví kariéru.

Kdy se ve vás vitiligo probudilo, jak probíhá a jaké jsou v současné době možnosti, jak se s ním potýkat?

U každého je to jinak. Může být od narození, může vzniknout ze stresu, nečekaným „dědictvím“ po předcích, často bývá hormonálního původu. Já ho mám od puberty. Existuje spousta postupů, jak s tím hýbat: od čajů přes čínskou medicínu, speciální záření až po různé lasery. Je to velmi individuální, na každého platí něco jiného.

Omezuje vás vitiligo v herectví? A přináší  nějaké potíže v osobním životě?

Nemám pocit, že by mě omezovalo. Pochopila jsem, že když se cítím krásná zevnitř, nikdo nemá důvod řešit, kde mám jaký nedostatek – a pokud ano, není to můj problém, ale jeho. 

Zahalujete bílé skvrny kosmetikou, nebo raději zůstáváte přirozená?

Většinou se mi vyplácí zůstat víceméně přirozenou. Můj muž přílišný make-up na ženách nesnáší.

Kožní poruchy mají vždy silně individuální průběh a jistě jste se setkala s mnoha pověrami, které se kolem nich točí. Co při léčbě platí a pomáhá?

Víra v sebe samu a ve svou vnitřní krásu a sílu.

Zapomínáme na přírodu, na to, že je každý jedinečný právě takový, jaký je. Stejně jako zvířata, i člověk přeci může být dvou nebo vícebarevný, proč ne?

Co jsou naopak ty nejnesmyslnější povídačky, které kolují okolo léčby vitiliga?

Zobecňování. Jak říkám – každý to má jiné a na každého zabere něco jiného.

Jako známá osobnost máte zároveň příležitost informovat veřejnost o vitiligu. Zapojujete se do nějakých iniciativ, které se ho týkají?

Neměla jsem příležitost, ale jsem přesvědčena, že jde jen o společenské předsudky a nesmyslný tlak, že všichni mají být hubení, opálení a dokonalí – a že vitiligo je tedy nějaký „problém“. Zapomínáme na přírodu, na to, že je každý jedinečný právě takový, jaký je. Stejně jako zvířata, i člověk přeci může být dvou nebo vícebarevný, proč ne? Můj mladší bratr, tehdy asi čtyřletý, mi zcela pravdivě a upřímně řekl: „Jsi krásná, vždyť přece vypadáš třeba jako kráva!“ A tomu se můžeme buď zasmát, anebo se tím trápit. Já si vybrala to první...