Adherence určuje kromě rozdílné farmakokinetiky a dávkování léku zásadní měrou odpověď na léčbu, respektive účinnost léčby. Nejvíce se problém s adherencí  projevuje v případě dlouhodobé preventivní léčby.

Adherence se obtížně posuzuje

Podle Světové zdravotnické organizace je adherence definována jako stupeň shody chování pacienta (včetně braní léků) s dohodnutými doporučeními zdravotnických pracovníků. Jde o pojem, který zahrnuje jak zahájení léčby a zavedení předepsaného režimu, tak i perzistenci (kontinuitu pokračování léčby po doporučenou dobu). Často se také používá místo adherence úzce vymezený termín „compliance“, který popisuje stupeň shody pacientova chování s lékařským doporučením. Zde je nutno zdůraznit, že adherence k léčbě se obtížně posuzuje. Přímé měření adherence zahrnuje stanovení koncentrace léku nebo jeho metabolitu v tělesných tekutinách. Nicméně i tato náročná metoda neposkytuje úplnou informaci, neboť pacient může brát lék pouze před odběry. Nepřímé objektivní metody používají automatického monitorování odběru léku z kontejneru nebo analyzují databázi záznamů a výdeji léčiv. Nepřímé subjektivní metody jsou založeny na výpovědi pacienta nebo odhadu jeho lékaře.

Špatná adherence?

Příkladů špatné adherence je celá řada.  Nemocní zapomínají vzít dávku léku, mění si sami dávkování, zaměňují léky, jindy berou velké množství léků v minimálních dávkách nebo léky, které spolu navzájem reagují a mají za následek nežádoucí účinky.

Špatná adherence k léčbě má řadu příčin. Za jednu z nejdůležitějších lze považovat nedostatečné vysvětlení potřeby léčby a rizik vyplývajících z jejího přerušení ošetřujícími lékaři.

Příčiny špatné adherence

Špatná adherence k léčbě má řadu příčin. Za jednu z nejdůležitějších lze považovat nedostatečné vysvětlení potřeby léčby a rizik vyplývajících z jejího přerušení ošetřujícími lékaři. Obvykle se ptám pacientů s arteriální hypertenzí, zda vědí, proč berou na toto onemocnění léky, když nemají žádné příznaky a co se stane, když je nebudou brát určitou dobu. Obvyklá odpověď je protože mám vysoký tlak nebo protože mi je píše paní doktorka na vysoký tlak. Téměř nikdo, vysokoškolsky vzdělané pacienty nevyjímaje, nedokáže říci, že dlouhodobě neléčený vysoký tlak vede k mnoha závažným komplikacím jako jsou mozkové příhody, ischemická choroba srdeční, srdeční selhání, selhání ledvin a další. Mnoho z nich si myslí, že když došlo při léčbě k úpravě krevního tlaku, je onemocnění vyléčeno a není potřeba brát dále léky.  Přitom stačí pacientovi vysvětlit situaci a zdůraznit, že pokud nebude brát léky a nebude mít co nejlépe korigovaný krevní tlak, riskuje zmíněné komplikace. Některé z nich mohou přitom předčasně ukončit život pacienta. To je potřeba pacientovi otevřeně říci.

Antikoagulační léčba

Další oblastí, kde se obvykle projevuje špatná adherence je antikoagulační léčba, nejčastěji při fibrilaci síní. Kromě nevysvětlení podstaty léčby a rizik plynoucích z jejího přerušení se někdy lékaři podílejí i na udržování řady mýtů. Důsledkem je, že někteří nemocní odmítají brát léky proti srážení krve působící jako antagonisté vitaminu K, protože jim ošetřující lékař předestře hrůzný scénář, že nesmějí při této léčbě pozřít žádnou zeleninu nebo že mají vysoké riziko krvácení. Na druhou stranu jim nevysvětlí, že jsou ohroženi vznikem mozkové příhody na podkladě krevní sraženiny putující ze srdce do mozku mnohem více než krvácením. Výše rizika se dá odhadnout podle skórovacích systémů a může se pohybovat i okolo 10 %. Pacienti sami zapomínají brát antikoagulancia a výsledkem může být výrazné kolísání terapeutické hladiny léku. To se u antagonistů vitaminu K dá ověřovat vyšetřením parametru INR (Quickův test). U nových antikoagulancií tato možnost odpadá a o to více je potřeba poučit pacienta, aby léky skutečně bral pravidelně. Vynechání několika dávek léku může skončit katastrofou ve formě embolické příhody.

Motivace pacienta k léčbě na základě poskytnutí přiměřených informací a vzájemný vztah důvěry mezi zdravotníky a pacientem jsou nejdůležitějšími články v řešení tohoto problému.

Větší množství denních dávek léku = nižší adherence

Dále je známo, že adherence se snižuje s větším množstvím denních dávek léku. Existují klinické studie, které sledovaly adherenci nemocných k léčbě výše zmiňovaných chronických onemocnění a dyslipidémie. Ukázalo se, že při dávkování léku jednou denně je pravděpodobnost vynechání dávky nebo pravděpodobnost špatného načasování dávky léku poloviční oproti podávání o frekvenci dvakrát denně. Jiné studie dokumentovaly, že adherence je vyšší u starších pacientů než u mladších a že klesá postupně v průběhu jednoho roku léčby.

O problému adherence k léčbě by měli vědět jak lékaři, resp. zdravotníci, tak i pacienti. Motivace pacienta k léčbě na základě poskytnutí přiměřených informací a vzájemný vztah důvěry mezi zdravotníky a pacientem jsou nejdůležitějšími články v řešení tohoto problému.